Slovník pojmů

ABO systém

ABO systém je základní systém pro klasifikaci krevních skupin, který se používá k určení kompatibility krve mezi dárcem a příjemcem. Tento systém rozděluje krev do čtyř hlavních skupin: A, B, AB a 0 (nula). Rozdíly mezi těmito skupinami jsou založeny na přítomnosti specifických antigenů (A a B) na povrchu červených krvinek a přítomnosti odpovídajících protilátek v krevní plazmě. Krevní skupina A má antigen A na povrchu červených krvinek a protilátky proti antigenu B v plazmě. Krevní skupina B má antigen B na červených krvinkách a protilátky proti antigenu A. Krevní skupina AB má oba antigeny (A i B) na červených krvinkách, ale žádné protilátky v plazmě – je tedy univerzálním příjemcem. Krevní skupina 0 nemá žádné antigeny na červených krvinkách, ale má protilátky proti oběma antigenům (A i B) – je tedy univerzálním dárcem. ABO systém je klíčový při krevních transfuzích, protože podání neslučitelné krevní skupiny může vést k závažným reakcím. Správné určení krevní skupiny podle ABO systému je proto nezbytné pro bezpečné podání krve nebo jejích složek.

Albumin

Albumin je hlavní protein nacházející se v krevní plazmě a má zásadní význam pro udržování správného objemu krve a tekutinové rovnováhy v těle. Vyrábí se v játrech a jeho hlavní funkcí je udržovat onkotický tlak, který zabraňuje úniku tekutin z krevního oběhu do tkání. Albumin také slouží jako transportní molekula, která přenáší hormony, vitamíny, léky a další látky krevním oběhem. Nedostatek albuminu v krvi, známý jako hypoalbuminémie, může vést k otokům, problémům s transportem látek v těle a může být ukazatelem onemocnění jater nebo ledvin. Měření hladiny albuminu je běžným diagnostickým testem, který pomáhá odhalit problémy s funkcí jater nebo nutričními nedostatky. Albumin může být podáván také v infuzích u pacientů s vážným nedostatkem nebo při akutních stavech, kdy je potřeba rychle obnovit objem krve.

Antikoagulanty

Antikoagulanty jsou látky, které brání srážení krve. Používají se k prevenci a léčbě krevních sraženin (trombů), které mohou způsobit závažné zdravotní problémy, jako jsou srdeční infarkty, mrtvice nebo plicní embolie. Antikoagulanty fungují tak, že zpomalují nebo blokují určité kroky v koagulačním procesu, což snižuje pravděpodobnost vzniku krevních sraženin. V kontextu dárcovství a zpracování krve a krevní plazmy se antikoagulanty přidávají do odebrané krve, aby nedošlo k jejímu sražení během transportu a zpracování. Nejčastěji používanými antikoagulanty v laboratorních a lékařských postupech jsou heparin, citrát sodný a EDTA. U pacientů jsou antikoagulanty předepisovány ve formě léků, jako je warfarin, heparin nebo moderní přímé antikoagulanty (např. dabigatran, rivaroxaban), které pomáhají regulovat srážlivost krve a předcházet trombotickým komplikacím. Při užívání antikoagulantů je nutné pravidelně sledovat srážlivost krve, aby se předešlo riziku nadměrného krvácení.

Bílkoviny

Plazmatické bílkoviny tvoří přibližně 7 % objemu plazmy. Plní životně důležité funkce, jako je například obrana proti infekcím nebo srážení krve při různých poraněních. Díky dárcům plazmy lze tyto životně důležité bílkoviny dodávat lidem, kterým chybí, a tím předcházet velmi vážným poškozením zdraví nebo dokonce úmrtí těchto pacientů.

Biologický poločas

Biologický poločas (nebo také poločas eliminace) je čas potřebný k tomu, aby se množství látky (např. léku, hormonu nebo jiného chemického prvku) v těle snížilo na polovinu své původní hodnoty. Tento proces zahrnuje metabolismus a vylučování látky z těla prostřednictvím orgánů, jako jsou játra a ledviny. Biologický poločas je klíčovým parametrem při určování dávkování léků, protože ovlivňuje, jak často a v jakých dávkách by měl být lék podáván, aby dosáhl požadovaného účinku. Látky s krátkým poločasem se z těla vylučují rychleji, takže je často nutné jejich častější podávání, zatímco látky s delším poločasem se udržují v těle déle a mohou být podávány méně často. Pochopení biologického poločasu je důležité nejen pro efektivní léčbu, ale také pro minimalizaci vedlejších účinků, protože příliš časté nebo příliš vysoké dávky mohou vést k nahromadění látky v těle a způsobit toxicitu.

C1 inhibitor

C1 inhibitor je protein, který hraje důležitou roli v regulaci řady biologických procesů, mimo jiné i v tvorbě bradykininu, což je látka, jež umí zvýšit cévní propustnost a způsobit vznik otoku. Pacientům s onemocněním zvaným hereditární angioedém (HAE) tento C1 inhibitor chybí, proto se jim tvoří po těle otoky, které mohou ohrožovat jejich život. Pokud je jim C1 inhibitor doplněn díky lékům vyrobeným z krevní plazmy dárců, lze otokům předejít nebo je zastavit.

Coagulopatie

Coagulopatie (též koagulopatie) jsou poruchy srážlivosti krve, při kterých je narušena schopnost krve tvořit sraženiny. Tyto poruchy mohou vést k nadměrnému krvácení nebo naopak k nadměrné tvorbě krevních sraženin (trombů). Coagulopatie mohou být způsobeny genetickými faktory, jako je hemofilie (nedostatek Faktoru VIII nebo IX), nebo získanými faktory, jako jsou onemocnění jater, nedostatek vitamínu K, infekce nebo některé léky (například antikoagulancia). Příznaky coagulopatie zahrnují snadné tvorbu modřin, prodloužené krvácení z drobných poranění, spontánní krvácení nebo nadměrné krvácení při chirurgických zákrocích. Diagnóza se provádí na základě krevních testů, které měří hladiny koagulačních faktorů a hodnotí schopnost krve srážet se. Léčba coagulopatie závisí na jejím typu a závažnosti. Může zahrnovat podávání chybějících koagulačních faktorů, vitaminu K nebo plazmatických přípravků, jako je kryoprecipitát či plazma bohatá na trombocyty (PRP), aby se obnovila normální srážlivost krve.

Cytokiny

Cytokiny jsou malé signální proteiny, které hrají klíčovou roli v imunitním systému. Jsou produkovány buňkami imunitního systému, jako jsou T-lymfocyty, makrofágy a další buňky, a slouží k mezibuněčné komunikaci. Cytokiny pomáhají regulovat různé procesy v těle, jako je růst a diferenciace buněk, zánětlivé reakce, obrana proti infekcím a hojení tkání. Existuje několik typů cytokinů, z nichž každý má specifickou funkci – například interleukiny regulují imunitní odpověď, interferony pomáhají tělu bojovat proti virům, a tumor nekrotizující faktory (TNF) se podílejí na zánětlivých procesech. V rámci medicíny jsou cytokiny studovány pro své terapeutické využití, například v léčbě autoimunitních onemocnění nebo při podpůrné léčbě rakoviny.

Dárcovství krve a plazmy

Podmínky dárcovství krve a plazmy jsou podobné, proces odběru se však liší. Plná krev je odebrána za 10–15 minut, během kterých přijde dárce o přibližně 450 ml krve. Při odběru plazmy plazmaferézou trvá odběr 45–60 minut, během nichž je odseparováno 650–890 ml v závislosti na váze dárce. Krev mohou muži darovat 4× ročně a ženy 3× ročně s minimálně 10týdenním intervalem mezi odběry, plazmu lze darovat každých 14 dní bez ohledu na pohlaví, protože se plazma v těle po odběru obnoví do 48 hodin. Jeden dárce může darovat krev i plazmu, jen musí dodržet potřebné rozestupy mezi odběry. V případě, že darujete krev, je nutné vyčkat 4 týdny, než budete moct darovat krevní plazmu. Pokud chcete nejdříve darovat plazmu a následně krev, stačí počkat jen 2 týdny.

Destičky (Trombocyty)

Destičky, známé také jako trombocyty, jsou malé krevní buňky, které hrají klíčovou roli v procesu srážení krve. Při poranění cévy se destičky aktivují, shlukují se v místě poškození a tvoří tzv. „primární zátku“, která brání dalšímu krvácení. Současně uvolňují chemické látky, které aktivují další faktory srážení, čímž zahajují tvorbu fibrinové sítě, která stabilizuje vzniklou sraženinu. Destičky jsou produkovány v kostní dřeni a mají životnost přibližně 7–10 dní. Jejich počet v krvi je důležitým ukazatelem zdraví – příliš nízký počet destiček (trombocytopenie) může vést k nadměrnému krvácení, zatímco příliš vysoký počet (trombocytóza) může zvýšit riziko vzniku krevních sraženin (trombů). Trombocyty jsou také využívány v medicíně, například v podobě plazmy bohaté na trombocyty (PRP), která se používá k podpoře hojení a regenerace tkání v různých lékařských oborech, včetně ortopedie a dermatologie.

Erytrocyty

Erytrocyty neboli červené krvinky jsou složkou krve. Obsahují hemoglobin, který pomáhá přenášet kyslík po těle. V jednom mililitru krve je přibližně 4–5 miliard červených krvinek.

Faktor VIII a IX

Faktor VIII a Faktor IX jsou esenciální proteiny krevní plazmy, které hrají klíčovou roli v procesu srážení krve. Jsou to tzv. koagulační faktory, které se podílejí na kaskádovité reakci, jež vede ke vzniku krevní sraženiny v případě poranění cévy. Faktor VIII je protein, který aktivuje Faktor IX a umožňuje přeměnu fibrinogenu na fibrin, což vede k vytvoření krevní sraženiny. Nedostatek tohoto faktoru způsobuje hemofilii A, což je genetická porucha, která vede k nadměrnému krvácení. Faktor IX rovněž hraje zásadní roli v koagulační kaskádě a aktivuje enzymy, které podporují tvorbu krevní sraženiny. Nedostatek Faktoru IX vede k hemofilii B, což je další typ krvácivé poruchy s podobnými příznaky jako hemofilie A, ale méně častý. Léčba hemofilie často zahrnuje podávání koncentrovaných forem Faktoru VIII nebo Faktoru IX, které se aplikují pacientům s těmito poruchami, aby se předešlo nadměrnému krvácení nebo se krvácení zastavilo. Výzkum se zaměřuje i na genovou terapii, která by mohla tyto poruchy léčit dlouhodobě.

Fibrinogen

Fibrinogen je klíčový protein v krevní plazmě, který hraje zásadní roli v procesu srážení krve. Tento protein, produkovaný játry, je v krvi přítomen v neaktivní formě. Když dojde k poranění cévy, fibrinogen se pod vlivem enzymu trombinu přemění na fibrin – nerozpustná vlákna, která vytvářejí síť na povrchu rány. Tato síť zachytává krevní buňky, což vede k vytvoření krevní sraženiny, která zastavuje krvácení a podporuje hojení rány. Měření hladiny fibrinogenu v krvi se často provádí jako součást testů srážlivosti krve a je užitečné při diagnostice různých onemocnění, jako jsou poruchy srážlivosti, zánětlivá onemocnění nebo infekce. Zvýšené hladiny fibrinogenu mohou být spojeny s vyšším rizikem kardiovaskulárních onemocnění, zatímco nízké hladiny mohou vést k nadměrnému krvácení.

Frakcionace plazmy

pak využívají k různým medicínským účelům. Tento postup umožňuje izolaci specifických proteinů a dalších složek, jako jsou albumin, imunoglobuliny (protilátky), koagulační faktory (např. Faktor VIII a IX), fibrinogen a další proteiny, které mají významné terapeutické vlastnosti. Frakcionace plazmy probíhá prostřednictvím několika metod, například pomocí precipitace, centrifugace nebo filtrace. Cílem je získat koncentrované formy jednotlivých složek plazmy, které mohou být použity při léčbě různých stavů, jako jsou hemofilie, imunodeficience, popáleniny, akutní krvácení, a další. Výsledné produkty frakcionace se následně zpracovávají, testují a upravují tak, aby byly bezpečné a vhodné pro použití u pacientů. Tento proces je klíčový pro výrobu léčiv odvozených z plazmy, která se běžně používají při léčbě pacientů po celém světě.

Fyziologický roztok

Po odběru plazmy se do krevního oběhu dárce doplňuje 250 ml fyziologického roztoku, který si lze představit jako tekutinu, obsahující základní ionty zhruba v podobné koncentraci, jako jsou obsaženy v krvi uvnitř těla. Tento fyziologický roztok dostává dárce do žíly. K tomu dárce plazmy dostane 100–120 ml citrátu, což je protisrážlivý roztok, kterým se ředí krevní složky vracející se zpět do organismu. Navíc ještě během odběru vypije 250–500 ml vody. Váha dárce před odběrem a po něm proto zůstává přibližně stejná.

Genetická onemocnění

Genetický původ má řada onemocnění, které se léčí léky vyrobenými z krevní plazmy. Mezi tyto vrozené poruchy patří například hereditární angioedém (HAE), hemofilie, Von Willebrandova choroba, primární imunodeficience, deficience Alfa1-Antitrypsinu a další.

Hemofilie

Hemofilie je dědičná porucha srážlivosti krve, při níž se netvoří (anebo se tvoří nedostatečně) koagulační faktory VIII, IX nebo XI – jedná se o takzvané faktory krevního srážení. Tyto faktory lze pacientům dodat díky lékům z krevní plazmy zdravých dárců. Na roční léčbu jednoho hemofilika je však zapotřebí více než 1200 odběrů od dárců plazmy.

Hemoglobin

Hemoglobin je protein nacházející se v červených krvinkách, který je zodpovědný za přenos kyslíku z plic do tkání a orgánů v těle a za transport oxidu uhličitého zpět do plic, kde je následně vydechován. Každá molekula hemoglobinu obsahuje železo, které umožňuje navázání kyslíku a dodává krvi její charakteristickou červenou barvu. Hladina hemoglobinu v krvi je důležitým ukazatelem zdravotního stavu. Nízká hladina hemoglobinu může znamenat anémii (chudokrevnost), což může vést k únavě, slabosti a dušnosti. Naopak vysoká hladina hemoglobinu může být spojena s dehydratací, plicními chorobami nebo s nadměrnou produkcí červených krvinek. Hemoglobin se měří běžnými krevními testy, což je důležité zejména před darováním krve nebo při diagnostice a sledování různých zdravotních stavů, včetně anémie a dalších krevních poruch.

Hemolýza

Hemolýza je proces, při kterém dochází k rozpadu červených krvinek (erytrocytů) a následnému uvolnění hemoglobinu do krevní plazmy. Tento proces může nastat přirozeně, například při stárnutí krvinek, nebo patologicky v důsledku různých onemocnění, imunitních reakcí, toxinů, infekcí či mechanického poškození krevních buněk. Hemolýza může způsobit řadu zdravotních problémů, protože rozpad červených krvinek vede ke snížení jejich počtu v krvi, což může způsobit anémii. Uvolněný hemoglobin může navíc poškodit ledviny a další orgány. Mezi příznaky hemolýzy patří únava, žloutenka, tmavá moč, bledost a v těžších případech i bolest břicha nebo zad. Hemolýza může také představovat komplikaci při odběrech krve, například při nesprávném zacházení s krevními vzorky nebo při špatné technice odběru. Hemolýzu lze diagnostikovat laboratorními testy, které měří hladiny volného hemoglobinu v plazmě nebo odhalují další ukazatele rozpadu červených krvinek.

Chylózní plazma

Chylózní plazma obsahuje vysoké množství tukových buněk. K tomuto stavu dochází v případě, že člověk konzumuje ve stravě tuky. Protože chylózní plazmu nelze využít k výrobě léků, je důležité, aby dárce plazmy alespoň 24 hodin před odběrem vyřadil tučné potraviny a nahradil je lehkými a zdravými jídly, jako jsou luštěniny, ovoce, zelenina, celozrnné pečivo a obiloviny, ryby, libové maso, netučné zeleninové vývary, jogurty atd.

Imunodeficience

Imunodeficience jsou poruchy imunity, které mohou být vrozené (primární) či získané (sekundární). Existuje minimálně 150 různých imunodeficitů. Vrozená onemocnění imunity jsou podmíněna poruchami genu, k sekundární imunodeficienci může dojít například následkem léčby autoimunitních či nádorových onemocnění. Počet těchto pacientů se získanými poruchami imunity stoupá. Pro pacienty s poruchami imunity může být infekce i velmi ohrožující, někdy dokonce smrtelná. Imunodeficity lze léčit léky, které obsahují imunoglobuliny od zdravých dárců krevní plazmy – ty doplňují chybějící bílkoviny v těle pacientů s poruchami imunity.

Imunoglobuliny (Protilátky)

Imunoglobuliny, známé také jako protilátky, jsou speciální proteiny produkované buňkami imunitního systému (B-lymfocyty), které hrají klíčovou roli v obraně těla proti infekcím. Imunoglobuliny rozpoznávají a vážou se na specifické molekuly (antigeny) na povrchu bakterií, virů a dalších patogenů, čímž označují tyto cizorodé látky pro imunitní systém, který je následně zneškodní. Existuje pět hlavních tříd imunoglobulinů: IgA – Nachází se hlavně ve sliznicích (např. v dýchacích cestách a trávicím traktu) a chrání povrchy těla vystavené infekcím. IgG – Nejhojnější protilátka v krvi, která poskytuje dlouhodobou ochranu proti patogenům a je přenášena z matky na dítě během těhotenství. IgM – První protilátka, kterou tělo produkuje při infekci; je účinná při neutralizaci infekčních agens. IgE – Spojená s alergickými reakcemi a obranou proti parazitům. IgD – Jeho funkce není plně pochopena, ale podílí se na aktivaci imunitních buněk. Imunoglobuliny jsou využívány také v léčbě, například při podávání intravenózních imunoglobulinů (IVIG) pacientům s autoimunitními poruchami nebo oslabenou imunitou. Měření hladin specifických imunoglobulinů je užitečné pro diagnostiku infekcí, alergií a imunitních poruch.

Jan Janský

Jan Janský byl český psychiatr a neurolog, který během svého výzkumu mimo jiné definoval čtyři základní krevní skupiny, které dnes označujeme jako A, B, AB a 0. Tímto objevem přispěl k rozvoji oboru hematologie.

Klinická plazma

Klinická plazma je krevní plazma odebraná od dárců a zpracovaná pro lékařské účely. Používá se v nemocnicích a klinikách při léčbě pacientů s různými zdravotními problémy, jako jsou popáleniny, těžké krvácení, onemocnění s nedostatkem krevních složek, hemofilie nebo autoimunitní onemocnění. Klinická plazma obsahuje důležité složky, jako jsou plazmatické proteiny (například albumin), koagulační faktory (např. Faktor VIII a IX) a imunoglobuliny (protilátky). Klinická plazma se může podávat buď přímo ve formě čerstvě zmrazené plazmy (FFP), nebo může být zpracována na specifické složky, jako jsou koncentráty koagulačních faktorů či imunoglobuliny, které se pak používají k léčbě specifických onemocnění. Dárci klinické plazmy jsou pečlivě testováni, aby se minimalizovalo riziko přenosu infekčních onemocnění. Klinická plazma je klíčovou součástí krevní banky a je často nezbytná pro záchranu životů v nouzových situacích, při operacích nebo u pacientů s chronickými poruchami srážení krve.

Krevní destičky

Krevní destičky neboli trombocyty se podílí na srážení krve a zastavení krvácení při poranění. V jednom mililitru krve je přibližně 150–300 milionů krevních destiček.

Krevní transfúze

Krevní transfúze je lékařský postup, při kterém je pacientovi podána krev nebo její složky (jako jsou červené krvinky, krevní plazma, destičky) od dárce. Tento zákrok se používá k náhradě ztracené krve při operacích, úrazech, nebo při léčbě onemocnění, jako je anémie, hemofilie či některé druhy rakoviny, kdy je potřeba podpořit krevní složky pacienta. Transfúze vyžaduje důkladnou kompatibilitu mezi dárcem a příjemcem, zejména pokud jde o krevní skupiny podle systémů ABO a Rh faktor, aby se zabránilo imunitním reakcím, které mohou nastat, pokud je podána krev neslučitelná s krví pacienta. Krevní transfúze je pečlivě monitorována a řízena, aby byla bezpečná a aby došlo k minimalizaci rizika přenosu infekcí či nežádoucích reakcí.

Kryoprecipitát

Kryoprecipitát je speciální složka krevní plazmy získaná procesem mražení a následného rozmrazování plazmy. Obsahuje vysoké koncentrace klíčových koagulačních faktorů, zejména fibrinogenu, faktoru VIII, faktoru XIII a von Willebrandova faktoru, které jsou nezbytné pro srážení krve. Kryoprecipitát je často využíván v transfuzní medicíně k léčbě pacientů s krvácivými poruchami, jako je hemofilie, von Willebrandova choroba nebo při masivním krvácení způsobeném nedostatkem fibrinogenu. Tento přípravek se podává pacientům, kteří potřebují rychle zvýšit hladiny koagulačních faktorů v krvi. Kryoprecipitát je obvykle uchováván zmražený a rozmrazuje se těsně před podáním, aby si zachoval svou účinnost. Použití kryoprecipitátu je zvláště důležité při akutních stavech, kdy je nutné okamžitě zastavit krvácení nebo stabilizovat pacienta před operací.

Leukocyty

Leukocyty neboli bílé krvinky se podílejí na imunitním systému (např. chrání tělo před infekcemi a cizorodými látkami). V jednom mililitru krve je přibližně 4–9 milionů bílých krvinek.

Lipoproteiny

Lipoproteiny jsou sloučeniny skládající se z lipidů (tuků) a proteinů, které umožňují transport lipidů krevním oběhem. Vzhledem k tomu, že lipidy jsou ve vodě nerozpustné, lipoproteiny slouží jako „nosiče“, které lipidy (jako cholesterol a triglyceridy) přenášejí mezi játry, tkáněmi a buňkami těla. Existuje několik typů lipoproteinů, které se liší velikostí, složením a funkcí: HDL (High-Density Lipoprotein) – Nazývá se také „dobrý cholesterol“. HDL přenáší nadbytečný cholesterol z tkání zpět do jater, kde je rozložen a vyloučen z těla. Vyšší hladina HDL je spojována s nižším rizikem srdečních onemocnění. LDL (Low-Density Lipoprotein) – Známý jako „špatný cholesterol“. LDL přenáší cholesterol z jater do buněk, ale jeho nadbytek může vést k usazování cholesterolu v cévách, což zvyšuje riziko aterosklerózy a kardiovaskulárních onemocnění. VLDL (Very Low-Density Lipoprotein) – Přenáší triglyceridy z jater do tkání. Stejně jako LDL může přispívat k usazování tuků v cévách. Chylomikrony – Největší lipoproteiny, které přenášejí triglyceridy a další lipidy z trávicího traktu do jater a dalších tkání. Měření hladin jednotlivých lipoproteinů je součástí tzv. lipidového profilu, což je test, který pomáhá posoudit riziko srdečních onemocnění. Vyvážená hladina lipoproteinů je důležitá pro zdraví srdce a cév, a proto se lékaři zaměřují na úpravu stravy a životního stylu, aby podporovali zdravou hladinu HDL a snižovali hladinu LDL a triglyceridů.

Mezinárodní týden plazmy

Mezinárodní týden plazmy (International Plasma Awareness Week, IPAW) se koná každoročně druhý týden v říjnu. Zaměřuje se na zvyšování povědomí o důležitosti této nenahraditelné tekutiny a oslavuje dobrovolné dárce jako hrdiny. Organizace Plasma Protein Therapeutics Association (PPTA) a její členské společnosti pořádají Mezinárodní týden plazmy již od roku 2013.

Monoklonální protilátky

Monoklonální protilátky jsou specifické protilátky vytvořené v laboratoři, které jsou navrženy tak, aby cíleně rozpoznávaly a vázaly se na konkrétní antigen (cíl) na buňkách nebo molekulách v těle. Tyto protilátky jsou produkovány klonováním jediné buňky, což zajišťuje, že všechny protilátky v dané sérii jsou identické a zaměřené na stejný cíl. Monoklonální protilátky se používají především v medicíně, kde hrají zásadní roli při léčbě různých onemocnění, jako jsou: Rakovina – Monoklonální protilátky mohou cílit na specifické proteiny na povrchu rakovinných buněk, čímž je označují pro imunitní systém, který je pak může zničit. Autoimunitní onemocnění – Pomáhají blokovat škodlivé imunitní reakce, např. při revmatoidní artritidě nebo Crohnově nemoci, kde blokují zánětlivé cytokiny nebo receptory. Infekční onemocnění – Používají se k neutralizaci virů nebo bakterií; příkladem je použití monoklonálních protilátek při léčbě COVID-19. Monoklonální protilátky se vyrábějí pomocí technik rekombinantní DNA a biotechnologií. Každá protilátka je navržena tak, aby interagovala pouze s jedním specifickým antigenem, což zajišťuje vysokou přesnost a minimalizuje vedlejší účinky. Tento cílený přístup umožňuje efektivní léčbu s menším zásahem do zdravých tkání, což je výhodné zejména u komplexních a chronických onemocnění.

Náhrada pro dárce plazmy

Náhrada 900 Kč kompenzuje dárci jeho čas strávený odběrem a náklady na dopravu. Finanční náhradu za odběr plazmy určuje zákon o specifických zdravotních službách (§32 odst. 2 zákona 373/2011 Sb.), podle kterého může kompenzace vynaložených výdajů spojených s odběrem činit maximálně 5 % minimální mzdy, která pro rok 2024 činí 18 900 Kč.

Odběr plazmy

Existují dva způsoby, jak lze získat krevní plazmu. Při tom prvním dárce daruje plnou krev a ta se po odběru separuje na jednotlivé složky – plná krev se odebírá v transfuzních centrech. Při plazmaferéze, která se provádí v plazmaferetických centrech, je z krve dárce rovnou odseparována plazma a zbytek krevních složek se vrací do těla dárce. Před odběrem je důležité dodržovat pitný režim a doporučený jídelníček bez tučných potravin. Odběr plazmaferézou trvá přibližně hodinu a po jeho skončení je třeba doplnit tekutiny, minimálně 12 hodin ruku nezatěžovat a alespoň 2 hodiny nesundávat obvaz. Odběr plazmy je bezpečný – probíhá pomocí jednorázového vybavení a pro dalšího dárce je připraven zcela nový set.

Onkotický tlak

nkotický tlak, také známý jako koloidně osmotický tlak, je druh osmotického tlaku, který je vytvářen proteiny (zejména albuminem) v krevní plazmě. Tento tlak pomáhá udržovat tekutiny uvnitř krevních cév tím, že zabraňuje jejich přestupu do okolních tkání. Onkotický tlak je zásadní pro rovnováhu tekutin v těle, protože udržuje správný objem krve a brání vzniku otoků. Pokud je hladina plazmatických proteinů, zejména albuminu, snížená (například v důsledku onemocnění jater nebo ledvin), onkotický tlak klesá a dochází k nadměrnému úniku tekutin z krevních cév do tkání, což vede k otokům. Měření onkotického tlaku a hladiny albuminu v krvi je důležité při diagnostice a sledování stavů, které ovlivňují rovnováhu tekutin, jako jsou jaterní nebo ledvinová onemocnění, malnutrice nebo těžké záněty.

Plazma

Plazma je žlutá tekutina, tvořící nejobjemnější složku lidské krve – cca 55 %. V těle zdravého člověka je zhruba 3 až 3,5 litrů krevní plazmy, což je přibližně 5 % tělesné hmotnosti. Samotná plazma je tvořena převážně vodou, která zaujímá asi 92 % celkového objemu. Zároveň ale obsahuje také 7 % životně důležitých bílkovin, jako je albumin, globulin či koagulační faktory. Zbývající 1 % zaujímají minerální soli, cukry, tuky, hormony a vitaminy.

Plazmatické lipidy

Plazmatické lipidy jsou tuky, které cirkulují v krevní plazmě a jsou nezbytné pro mnoho tělesných funkcí. Mezi hlavní typy plazmatických lipidů patří cholesterol, triglyceridy, fosfolipidy a volné mastné kyseliny. Tyto lipidy slouží jako zdroj energie, jsou základními stavebními kameny buněčných membrán a hrají roli při syntéze hormonů a vitamínů. Rovnováha plazmatických lipidů je důležitá pro zdraví kardiovaskulárního systému. Zvýšené hladiny některých lipidů, zejména cholesterolu a triglyceridů, mohou vést k ateroskleróze a zvýšit riziko srdečních onemocnění. Měření hladin plazmatických lipidů je běžnou součástí lékařských testů na posouzení rizika kardiovaskulárních onemocnění a metabolických poruch, jako je cukrovka.

Plazmatické proteiny

Plazmatické proteiny jsou skupinou proteinů obsažených v krevní plazmě, které plní různé důležité funkce v těle. Hlavními typy plazmatických proteinů jsou albumin, globuliny (včetně imunoglobulinů) a fibrinogen. Každý z těchto proteinů má specifické úkoly, které zahrnují udržování onkotického tlaku, transport živin, hormonů a léků, obranu proti infekcím a podporu srážení krve. Albumin je nejhojnější plazmatický protein, který reguluje objem tekutin v krevním oběhu a transportuje různé látky. Globuliny zahrnují imunoglobuliny (protilátky), které jsou klíčové pro imunitní odpověď a boj proti infekcím. Fibrinogen je nezbytný pro srážení krve, protože se při poranění mění na fibrin, který vytváří krevní sraženinu. Hladiny plazmatických proteinů mohou být ukazatelem různých zdravotních stavů. Například snížená hladina albuminu může naznačovat problémy s játry nebo ledvinami, zatímco zvýšená hladina imunoglobulinů může být spojena s infekcí nebo imunitními poruchami. Testování hladin plazmatických proteinů je proto důležité pro diagnostiku a sledování různých nemocí.

Protrombin

Protrombin je protein nacházející se v krevní plazmě, který hraje klíčovou roli v procesu srážení krve. Je produkován v játrech a je jedním z koagulačních faktorů – konkrétně faktor II. Protrombin se aktivuje v případě poranění cévy a přeměňuje se na trombin, což je enzym, který spouští přeměnu fibrinogenu na fibrin. Fibrin následně vytváří síť, která uzavírá ránu a zastavuje krvácení. Hladiny protrombinu v krvi jsou často měřeny prostřednictvím tzv. protrombinového času (PT), což je test, který hodnotí srážlivost krve. Tento test je důležitý při diagnostice poruch srážení krve a při monitorování pacientů užívajících antikoagulační léky, jako je warfarin. Nízká hladina protrombinu může vést k nadměrnému krvácení, zatímco vysoká hladina může zvyšovat riziko vzniku krevních sraženin (trombů).

PRP (Plazma bohatá na trombocyty)

PRP, nebo-li plazma bohatá na trombocyty, je složka krve, která obsahuje vysokou koncentraci krevních destiček (trombocytů) a růstových faktorů, což podporuje hojení a regeneraci tkání. Tento biologický přípravek se získává z vlastní krve pacienta. Krev je centrifugována, aby se oddělila plazma obsahující trombocyty od ostatních složek. Výsledná PRP obsahuje mnohem vyšší koncentraci trombocytů než běžná krevní plazma. PRP se používá v různých lékařských oborech, včetně ortopedie, sportovní medicíny, dermatologie a stomatologie. Nejčastěji se aplikuje při léčbě poranění šlach, vazů, svalů a kloubů, nebo jako podpora při hojení chirurgických ran. V estetické medicíně je PRP populární při omlazovacích procedurách, kde stimuluje tvorbu kolagenu a regeneraci pokožky. Výhodou PRP je, že využívá vlastní krev pacienta, což minimalizuje riziko odmítnutí nebo alergické reakce. Aplikace PRP může urychlit hojení a zmírnit bolest, což pacientovi umožňuje rychlejší návrat k běžným aktivitám.

Rh faktor

Rh faktor svůj název dostal podle opic – Makaků rhesus, kteří se využívali jako laboratorní zvířata. Při pokusech byl objeven antigen označovaný písmenem D. Na svých červených krvinkách jej má přibližně 85 % lidí – a jeho přítomnost se popisuje jako Rh+. Lidé, kteří jej naopak nemají, mají faktor krve Rh-.

Separátor

Separátor je přístroj, který z krve dárce odstraňuje plazmu a zbývající složky krve vrací zpět do těla. Tento proces zvaný plazmaferéza trvá přibližně hodinu, objem odebrané plazmy se pohybuje v rozmezí 650 až 890 ml a závisí zejména na váze dárce.

Sérologie

Sérologie je obor medicíny, který se zabývá studiem krevního séra, konkrétně protilátek a antigenů, které se v něm nacházejí. Sérologické testy se využívají k diagnostice infekčních onemocnění, autoimunitních chorob, krevních skupin a k určení imunitního stavu pacienta vůči konkrétním patogenům. Sérologické testy zahrnují několik typů analýz: Detekce protilátek – Tyto testy vyhledávají přítomnost specifických protilátek proti virům, bakteriím nebo parazitům. Detekce protilátek může naznačit, zda byl jedinec vystaven infekci nebo zda má imunitu vůči určitému patogenu. Detekce antigenů – Zjišťují přítomnost konkrétních antigenů patogenů (např. povrchových proteinů virů nebo bakterií), což může potvrdit aktivní infekci. Krevní skupiny a Rh faktor – Sérologie se využívá k určování krevních skupin a Rh faktoru před transfuzemi, aby se zajistila kompatibilita mezi dárcem a příjemcem. Sérologické testy jsou často prováděny u pacientů s podezřením na infekci, při preventivních kontrolách nebo před plánovanými zákroky, aby se zjistila jejich imunitní odpověď. Díky sérologii mohou lékaři diagnostikovat infekce, sledovat progresi nemocí nebo kontrolovat úspěšnost očkování či jiných imunitních reakcí.

Srážlivost krve

Srážlivost krve, také známá jako koagulace, je proces, při kterém se krev mění z tekutého stavu na pevnou sraženinu, aby zastavila krvácení v místě poranění cévy. Tento proces je zásadní pro ochranu těla před ztrátou krve a probíhá prostřednictvím složité kaskády reakcí, zahrnující koagulační faktory a krevní destičky (trombocyty). Proces srážlivosti zahrnuje několik hlavních kroků: Vazokonstrikce – Postižená céva se krátce zúží, aby se zpomalil tok krve. Tvorba destičkové zátky – Trombocyty se shromažďují v místě poranění, přilnou ke stěně cévy a vytvoří tzv. primární zátku. Aktivace koagulační kaskády – Různé koagulační faktory, jako Faktor VIII a Faktor IX, se aktivují a spustí kaskádu reakcí, která vede k přeměně fibrinogenu na fibrin. Tvorba fibrinové sítě – Fibrin tvoří síť kolem destiček a stabilizuje sraženinu, čímž zajistí dlouhodobé uzavření rány. Správná srážlivost krve je nezbytná pro zdraví, a proto jsou hladiny koagulačních faktorů a počet trombocytů často sledovány při podezření na poruchy srážlivosti, jako je hemofilie nebo trombocytopenie. Poruchy srážlivosti mohou vést k nadměrnému krvácení nebo naopak k nadměrné tvorbě krevních sraženin (trombů), což zvyšuje riziko vzniku trombóz a dalších závažných stavů.

Transfuzní stanice

V transfuzních stanicích v nemocnicích lze darovat jak plnou krev, tak i jednotlivé složky krve, včetně plazmy. Odebraná „plná krev“ se většinou rozděluje na jednotlivé složky (červené krvinky, plazmu a ev. krevní destičky) a tyto složky se pak pacientům podávají jednotlivě. Plazma získaná z odběru „plné krve“ se využívá dvěma způsoby. Část je určena pro přímé podání pacientům (plazma klinická po karanténě) a část se dodává k dalšímu zpracování pro výrobu léků (stejně jako plazma získaná plazmaferézou v odběrových plazmaferetických centrech nebo na transfuzních stanicích).

Trombin

Trombin je enzym, který hraje klíčovou roli v procesu srážení krve. Vzniká aktivací protrombinu (koagulační faktor II) v rámci koagulační kaskády, která se spouští při poranění cévy. Trombin je zodpovědný za přeměnu fibrinogenu na fibrin, což je nerozpustná bílkovina, která tvoří síť kolem krevních destiček a stabilizuje krevní sraženinu. Tímto způsobem trombin pomáhá zastavit krvácení a uzavřít ránu. Kromě této hlavní funkce má trombin i další účinky: Aktivace dalších koagulačních faktorů – Trombin aktivuje další faktory v koagulační kaskádě, což zesiluje proces srážení. Stimulace destiček – Trombin podporuje shlukování krevních destiček v místě poranění, což je důležité pro tvorbu primární destičkové zátky. Zánětlivá reakce – Trombin může také ovlivňovat zánětlivé procesy, což je důležité při hojení tkání. Abnormální hladiny trombinu nebo jeho nadměrná aktivita mohou vést k poruchám srážlivosti. Příliš vysoká aktivita trombinu zvyšuje riziko krevních sraženin (trombóz), zatímco nízká aktivita může vést k nadměrnému krvácení. Léky nazývané antikoagulancia (např. heparin) jsou často používány k inhibici trombinu a prevenci tvorby sraženin u pacientů s rizikem trombózy.

Trombocytopenie

Trombocytopenie je stav, při kterém je v krvi nižší než normální počet krevních destiček (trombocytů). Trombocyty hrají zásadní roli v procesu srážení krve, a jejich nedostatek může vést k problémům s krvácením. Lidé s trombocytopenií mohou být náchylní k tvorbě modřin, spontánnímu krvácení, prodlouženému krvácení po poranění nebo k nebezpečnému vnitřnímu krvácení. Příčiny trombocytopenie mohou zahrnovat: Sníženou tvorbu destiček – Například v důsledku poruch kostní dřeně, jako je leukémie, aplastická anémie nebo chemoterapie. Zvýšené odbourávání destiček – Autoimunitní poruchy, jako je idiopatická trombocytopenická purpura (ITP), nebo infekce mohou způsobit, že imunitní systém napadá a ničí destičky. Zvýšené využití destiček – Například při rozsáhlém krvácení nebo při poruchách, jako je diseminovaná intravaskulární koagulace (DIC), kdy se destičky rychle spotřebovávají. Léčba trombocytopenie závisí na její závažnosti a příčině. Může zahrnovat podávání kortikosteroidů (k potlačení imunitní reakce), transfúze destiček, nebo léčbu základního onemocnění, které tento stav způsobuje. V některých případech může být nutná chirurgická odstranění sleziny (splenektomie), pokud je slezina zodpovědná za zvýšené odbourávání destiček.

Věk dárce

Dárcem krevní plazmy se může stát každý člověk od 18 do 60 let. Jedná-li se o opakovaného dárce, horní věková hranice je 65 let, na základě rozhodnutí lékaře v plazmaferetickém centru ji lze posunout až na 67 let.

Zpracování krevní plazmy

Zpracování krevní plazmy může trvat od odběru dárce až po podání léku pacientovi 6–12 měsíců. Plazma určená pro výrobu léků se zamrazuje a zůstává po určitou dobu v karanténě, než je možné ji zpracovat, jelikož se čeká na výsledky testů u onemocnění, které mohou mít delší inkubační dobu.